Stačí vyjet po eskalátorech, které ještě voní novotou, a dostanete se k ošuntělým nádražním budovám, ze kterých si zub času ukousl pořádný hlt. Po pár krocích pak narazíte na miniaturní park, jemuž dominuje socha Daniela Adama z Veleslavína. Opodál se krčí další vzpomínka na staré časy, nízký vodovodní domek z roku 1555, který má místo dveří otvor uzavřený mříží.
O Veleslavíně existují zmínky už v 10. století v zakládací listině nedalekého Břevnovského kláštera, kterému náležel až do roku 1420, kdy přešel do majetku Starého Města pražského. Do 16. století patřil měšťanům, pak část osady byla postoupena statkům nejvyššího purkrabství a část navrácena Břevnovskému klášteru. Jeden ze zdejších dvorů vlastnil šlechtic Ferdinand Šlik.
Mnohem významnějším patriotem byl však Daniel Adam z Veleslavína, s jehož rodinou je čtvrť i její dominanta v podobě zámku spjata. Známý spisovatel, kronikář a nakladatel byl synem nájemce staroměstských mlýnů a taktéž majitele místní usedlosti Štěpána Adama z Veleslavína. Měšťanský rod Adamů získal za zásluhy vlastní erb s Pegasem, a proto mu nemohlo chybět ani přízvisko místa, kde měl sídlo.
Místní barokní zámek byl vybudován na místě panského dvora mezi roky 1730 a 1750, kdy jej dala postavit tehdejší majitelka, šlechtična E. M.
Oestérenová, manželka německého spisovatele Friedricha Wernera von Oestéren, údajně podle plánů slavného Kiliána Ignáce Diezenhofera.
V roce 1910 získali zámek dva bratranci, lékaři židovského původu Leo Kosák a Oskar Fischer, a zřídili zde soukromé sanatorium pro choroby nervové i plicní. Mimo jiné se v sanatoriu léčila žena prvního československého prezidenta Charlotta Garrigue Masaryková, která dlouhodobě trpěla depresemi.
Za války nacisté objekt vyvlastnili, původní majitele zatklo gestapo a donutilo je nemovitost nevýhodně prodat. Ani jeden z nich si tím však život nezachránil. Fischer byl odvezen do terezínského ghetta, kde v roce 1942 zemřel, Kosák zahynul o dva roky později v Osvětimi.
Na začátku 50. let byl zámek převeden do vlastnictví státu a sídlila v něm pneumologická klinika. Od konce 90. let do minulého roku zámek nadále sloužil zdravotnickým účelům, v pronájmu ho měla soukromá klinika. Té však ke konci roku skončila nájemní smlouva, protože stát chtěl nemovitost prodat ve veřejné dražbě.
K té zatím nedošlo a místo toho chce stát zámek opět pronajmout pod podmínkou, že bude nadále sloužit ke zdravotnickým účelům.
Brána do opuštěného areálu zůstává zavřená a hlídá ji ostraha.
O něco veselejší pohled je na secesní hostinec Na Závisti, který se nachází hned vedle zámku. Láká na tradiční českou kuchyni a plzeňské pivo, a také na památkově chráněnou zvoničku pocházející pravděpodobně z 19. století. Stojí naproti na vyvýšené části ulice a má tvar mírně zploštělého šestiúhelníku. Z její střechy vyrůstá čtyřboká nástavba, na které visí dřevěný zvon.
Malebná křivolaká ulička, která vede nad ní, proto dostala poetický název U Zvoničky. Určitě stojí za to si ji projít. Je uzoučká, a tak snadno vidíte místním do kuchyně či obýváku. Šmírovat se však nemá a kochat se lze i upravenými domečky pouze zvenku.
Za chvilku se ocitnete v ulici Pod Petřinami, která prozrazuje, že do civilizace a na sídliště to není zas až tak daleko. Stačí stále držet směr a mezi stromy narazíte na odbočku do kopce, která funguje jako spojnice pro místní. Když však půjdete dále, pozvolna se dostanete do míst, kde pomalu končí zástavba rodinných domů a pokračuje cesta lesem.
Vlaková trať tvoří předěl mezi zahrádkářskou kolonií a Libockým rybníkem.
Po pár desítkách metrů se pro změnu stačí vydat z kopce až k železničnímu viaduktu. Na jeho druhé straně vás překvapí rozmanitý vesmír zahrádkářů, kteří si zde postavili svůj stát ve státě. Jedna zahrádka navazuje na druhou, jsou na nich chatky, záhonky, ovocné keře a sem tam i bazén. Na stromech u cesty se pak vedle krmítek pro ptáčky pohupují i staré pneumatiky od auta, ze kterých mají děti houpačku.
Ten tam je dopravní ruch, zmatení cizinci, kteří pospíchají na letiště, i víkendová nákupní horečka, jež je městským lidem vlastní. V ten moment se snad spojí poetika všech venkovských filmů, na které si vzpomenete. Takové pražské Slavnosti sněženek. A pak hned střih. Objeví se další viadukt a za ním Libocký rybník. Na první pohled udržovaný, stejně jako jeho bezprostřední okolí.
Založení rybníka na Litovickém potoce se na základě historických map a zákresů odhaduje zhruba na konec 18. století. Původně byl nazýván „Markitskej panskej rybník“, později se začal používat název Libocký podle stejnojmenné obce.
Historicky rybník byl a nadále je zdrojem vody pro vodovod Pražského hradu, kde je voda využívána zejména k závlahám. V roce 1987 byla provedena jeho celková rekonstrukce, k odbahnění a revitalizaci okolí došlo v roce 2018. Zpevněné břehy se tak rozrostly o vrby, olše, javory i duby.
Kolem jedné jeho části vede asfaltová cesta přímo sousedící s novými bytovkami, hned vedle je zrekonstruovaný, přes 300 let starý selský statek Libocký dvůr, který slouží jako restaurace. Pokud se nenecháte zlákat nabídkou z menu a dáte se podél potoka dále až k Pelikánově ulici, ocitnete se v samém srdci Liboce.
Vydáte se mezi domky a zakrátko vás schody navedou na hlavní ulici, na které stojí kostel sv. Fabiana a Šebestiána. Patroni mají chránit kostel před vodou, proto také stojí na vyvýšeném místě. Můžete nahlédnout dovnitř a pokochat se skromným, ale přívětivým interiérem.
Podle kronikáře Václava Hájka z Libočan byl kostel založen už Boleslavem II. v 10. století, historikové s ním ale nesouhlasí a hovoří až o 14. století, kdy byl také zmíněn v listinách. Několikrát se dočkal přestavby, působili v něm utrakvističtí kněží i františkáni a na začátku 17. století vznikla vlastní farnost.
Roku 1842 byl starý kostel kompletně zbourán a nahrazen novým. Z původně gotické podoby, přes barokní, nakonec získal neoklasicistní charakter. Dnes patří karmelitskému řádu.
Bílá Hora. Uprostřed obrovské pláně byla na vyvýšeném místě postavena mohyla připomínající prohru českých stavů s habsburskými vojsky.
O ulici dál lze prostřednictvím archeologického parku nahlédnout do historie obce. První zmínka o ní pochází z roku 1318, podle průzkumů se však datuje na přelom 12. a 13. století. Klid si můžete vychutnat při procházce ulice s příznačným názvem V Domcích. Ta vás buď dovede až k Sestupné ulici tvořící spojku s výše položenými Petřinami, nebo můžete vystoupat stezkou mezi domy na Libockou ulici sousedící s oborou Hvězda.
V horní části se obec může chlubit krásnými vilami. Do čísla 16 se v roce 1878 nastěhoval básník Julius Zeyer, odstěhoval se však po pouhých třech letech, když mu zemřela matka. Během té doby napsal cyklus básní Vyšehrad, věnoval se zahradničení a na procházky do Hvězdy chodil s Jaroslavem Vrchlickým.
Opodál si architekt Eduard Schubert podle projektu Zdenka Schuberta postavil novorenesanční vilu ve tvaru L s věžičkou, lodžiemi s toskánskými sloupy, terasami a sgrafitovou výzdobou. Vila sloužila celé rodině, v prvních patrech byla kuchyň, jídelna a reprezentativní sály. Spodní část vily sloužila jako ubytovací pokoje jednotlivým členům rodiny.
Koho by procházka zmohla, může ji zakončit v restauraci U Holečků, zdatnější milovníci chůze si trasu mohou prodloužit. Hned naproti restauračnímu zařízení je vchod do královské obory Hvězda, která nabízí bezpočet vycházkových okruhů.
Přivítá nás socha českého husitského hejtmana Jana Roháče z Dubé a také plánek zdejší naučné stezky. Pro začátek stačí vyrazit rovnou za nosem po jedné z hlavních cest, které se všechny střetávají před letohrádkem.
Lovecký zámeček vybudovaný v letech 1555 až 1556 na pokyn Ferdinanda Tyrolského uvnitř ukrývá expozice o bitvě na Bílé hoře a také kavárnu. Pokud obejdete travnatou plochu před jeho vchodem a dáte se stezkou vlevo z kopce do útrob lesa, po chvilce se pod vámi ukážou obrysy roztomilé kulaté budovy studničního domku Světlička.
Odtud už je jen kousek přes potok ke zdi, která odděluje oboru od okolí. Sotva ujdete pár desítek metrů, jste z obory venku a před vámi se za stromy schovává Ruzyňský toleranční hřbitov, jeden ze dvou evangelických hřbitovů v hlavním městě (druhý se nachází ve Strašnicích). Dostanete se k němu z Hubertovy ulici. Ta samá ulice vás také navede na nedalekou pláň, na níž se odehrála památná bitva na Bílé hoře.
Jedno z nejosudovějších míst české historie nabízí překrásný výhled do krajiny. Jediné, co událost připomíná, je památník na vyvýšeném kopečku, který padlým hrdinům věnovali členové sokolské obce.
