V Praze žila Andrea Šenkyříková nejprve na Novém Městě. „Manžel vyhrál výběrové řízení na práci kotelníka i s bytem v evangelickém semináři v Jirchářích. S dcerou jsme se tak mohly přestěhovat z Olomouce za ním,“ vzpomíná Andrea na 80. léta.
Po pěti letech se stěhovali do Bubenče. „Ulice a dětská hřiště byly plné psích exkrementů, s dvěma malými dětmi a třetím v kočárku bylo téměř nemožné se kamkoliv dostat, protože do metra vedly dlouhé schody. Malý byt v Jirchářích se mi líbil mnohem víc, všude jsme došli pěšky, blízko nás bydleli přátelé s dětmi. Bubeneč mi přirostl k srdci, až když jsme si pořídili psa a začali okolí objevovat při procházkách,“ vypráví Andrea.
Ač zde stojí mnoho diplomatických rezidencí, čtvrť působí příjemně domáckým dojmem. Lidé se znají, v přízemí činžovních domů fungují malé obchody, od drogerie přes zverimex a zdravou výživu po cukrárny, kavárny a restaurace. „Rádi chodíme k vietnamské babičce Dulingie na Československé armády, z Lichtenbergova pekařství zaváželi pečivo na Hrad za prezidenta Václava Havla,“ doporučuje Andrea.
 |
Láska k hudbě
Andrea Šenkyříková vyrostla v Jeseníkách. Její otec hrával na zábavách na klavír, její babička vystudovala klavír na Sorbonně. I Andrea odmala hrála. „V ZUŠ mi doporučovali konzervatoř, ale na malém městě to znělo nedosažitelně, tak mě maminka přihlásila na chemicko-technologickou střední školu do Olomouce,“ vypráví Andrea.
V 15 letech odjela na internát, kde měli vycházky jednou týdně a na propustku chodila do ZUŠ na klavír. Okouzlení varhany ve čtvrtém ročníku určilo Andreinu životní dráhu. Místo studia na VŠCHT v Praze nastoupila do laboratoře v olomouckém lihovaru a po práci cvičila v olomoucké Katedrále sv. Václava. Tam ji chodil poslouchat student matfyzu Ladislav Šenkyřík. Po pár měsících se vzali a narodila se jim dcera. S tou Andrea přišla v polovině 80. let do Prahy do bytu v Jirchářích.
„Nikoho jsem tu neznala, chyběly mi varhany i klavír. Neměli jsme žádné babičky, a tak jsem se rozhodla naplno rozvíjet naše tři děti,“ vzpomíná Andrea. Každé vedla k sólovému nástroji, protože na klavír se naučily přirozeně samy, nejmladší vzdělávala do páté třídy doma. „Kvůli němu jsem absolvovala kurzy kritického myšlení a pak jsem do tohoto programu nastoupila na čtvrt úvazku. Přináší učitelům praktické techniky a strategie pro rozvíjení čtení, analýzu textů a kritické myšlení s cílem rozvíjet v dětech cit pro demokracii a občanskou společnost,“ popisuje Andrea Šenkyříková.
Petschkova vila v Bubenči je muzeem. Překvapení čekají na každém kroku |
Podobnému tématu se posléze věnovala i na Úřadě vlády, stála u zrodu ocenění Roma Spirit pro jednotlivce i skupiny, které zlepšují životní podmínky Romů. Při dovolené v Londýně objevila festival Open House a okouzlil ji nápad otevřít běžně nepřístupné budovy obyvatelům města. „Je prokázané, že lidé, kteří znají své okolí, si k němu vytvoří vztah a lépe se o něj starají a rozvíjejí se i sousedské vztahy. I proto musí být vstup do budov volný, aby se do nich mohl přijít podívat úplně každý,“ vysvětluje Andrea.
Město pro všechny
Festival Open House založila v roce 1992 v Londýně Victoria Thornton a té Andrea po dvaceti letech napsala, jestli by bylo možné získat licenci pro Prahu. Zakladatelka si města pečlivě vybírá a pokud naplní potenciál dostatečného počtu zajímavých budov a organizátoři splní licenční podmínky, zapojí je do celosvětové sítě Open House Worldwide. „Výhodou je sdílení zkušeností online i na konferencích a propojení s celým světem. Existuje i komunita lidí, kteří za festivaly cestují,“ vypráví Andrea.
Organizace zahrnuje měsíce práce. Festival se koná v květnu, ale už v létě předchozího roku vymýšlí Andrea dramaturgii s hlavní tematickou linkou i alternativami, pokud by se vybrané budovy nepodařilo otevřít. Od září oslovuje vlastníky domů a dojednává s nimi průběh prohlídek i případný doprovodný program.
Andrea Šenkyříková (63)Narodila se v Kroměříži, ale vyrostla v Rýmařově, kde její rodiče dostali práci i s bytem. V 15 letech odešla na internát do Olomouce na chemicko-technologickou SŠ a souběžně studovala i klavír. Ve čtvrtém ročníku ji okouzlily varhany, které vystudovala v ZUŠ, a zúčastnila se několika koncertů a domácích soutěží. V roce 1985 se přestěhovala za manželem do Prahy. Od roku 2014 organizuje festival Open House Praha, který v jednom květnovém víkendu zdarma otevírá zajímavé budovy veřejnosti. Je vdaná za překladatele Ladislava Šenkyříka a mají tři děti. |
„Nejprve jsme se potýkali s nedůvěrou nebo neochotou otevřít budovu veřejnosti, a ještě navíc o víkendu,“ vzpomíná Andrea, ale jedním dechem si pochvaluje spolupráci s Palácem Metro, Ministerstvem průmyslu a obchodu, Úřadem vlády a Českými drahami, které otevírají své dveře už od prvního ročníku.
Každý rok se obmění zhruba třetina objektů, protože lidé chtějí objevovat novinky i navštívit to, co loni nestihli. „Občas se nám stane, že se nám někdo přihlásí se svou budovou, třeba jako pan ředitel Slabihoudek s Vilou Lanna. Chodila jsem kolem ní léta a nenapadlo mě, že by mohla být přístupná. Akademie věd ji využívá jako hotel a konferenční centrum a do kavárny v krásném secesním interiéru může přijít každý na kávu či oběd. Během festivalu se podíváte i do věžičky a na terasu,“ usmívá se Andrea.
Otevření budov je možné i díky dobrovolníkům, kteří návštěvníky provádějí. „V zemi, kde dobrovolnictví – pomoc zdarma nemá žádnou tradici, představovalo zajištění jejich dostatečného počtu pořádnou výzvu. Těší mě, že někteří jsou s námi od prvního ročníku a berou s sebou i děti,“ směje se Andrea.
Rok od roku se otevírá více budov, letos se jich 18.–19. května zpřístupní přes sto, z toho přes 30 novinek. Podmínkou licence je vstup zdarma, ale festival, jeho přípravy (nejen domlouvání budov, ale i zajištění prohlídek, tlumočení do znakového jazyka i angličtiny, dětské prohlídky a pracovní listy, pomůcky pro nevidomé a slabozraké) a celoroční péče o dobrovolníky, zdarma nejsou.
Dotace a granty pokryjí jen část nákladů, financování dále pomáhá prodej Festivalového průvodce, produktů a celoročních tematických komentovaných procházek. „První roky jsme festival organizovali ve třech až pěti lidech, pomáhali externí dobrovolníci, a každý jsme ho dotovali, ve chvílích krize mě manžel povzbuzoval, ať vytrvám a za to jsem mu vděčná.
Jak festival získával renomé a rostla návštěvnost, situace se zlepšovala, ale nejistota ohledně financování se nad námi vznáší každý rok,“ popisuje Andrea Šenkyříková. O to víc si váží podpory jednotlivců, firem, městských částí a také dobrovolníků a vlastníků budov. Zapojením všech se město může otevřít a společně ho můžeme zlepšovat.
Bubeneč
|
